Zapomínání

Čím je člověk starší, tím více si stěžuje na to, že zapomíná. Zapomínání se proto jeví jako něco, co není v pořádku, co je nežádoucí a nedůstojné. Přičemž právě velké množství vzpomínek brání člověku v tom, aby rozlišoval podstatné věci od nepodstatných.

V době informačních technologií je lidský mozek přirovnáván k pevnému disku počítače. Orgán myšlení není však paměťovým modulem počítače, na který se mechanicky ukládá obrovské množství informací. Je to dynamická pružná struktura, v níž uložené vzpomínky na minulost jsou interpretovány podle aktuálních potřeb současnosti. Rozpomínání se na minulost probíhá podle individuálních přidružení (spojovacích, sdružujících) pravidel. Důležitou roli v tomto procesu hraje podobnost situací, která usnadňuje mimo jiné učení.

Spolehlivými pomůckami při rozpomínání se jsou smysly. Stačí závan známé vůně az hlubin mysli se vynoří vzpomínky na zdánlivě zapomenutou dobu. Při zaslechnutí známé melodie se člověku objeví před očima scenérie nezapomenutelného zážitku. Paměť je však velmi zrádná, mění podobu podle momentální nálady jednotlivce a prostředí, ve kterém se nachází. Vzpomínky se dají snadno manipulovat a stačí trocha sugesce, aby se člověk ztotožnil s přesvědčivě znějícím, i když velmi hrubě zkresleným výkladem událostí. Skutečně pravé vyvolání vzpomínek dokáže zprostředkovat snad jen originální videozáznam minulých dějů.

Vzpomínky se časem dostávají na stejnou úroveň, rozdíly mezi nimi se stírají a po určitéé době – kritickou hranicí je podle vědců dvacet let – kromě výjimek vyblednou. Po důkladném roztřídění zůstanou v dlouhodobé paměti jen vzpomínky, které se vážou k pozitivní události. Samozřejmě, že v dlouhodobé paměti zůstanou i vzpomínky z negativních událostí, avšak i z nich jaksi v paměti zůstane převládat jen některá, i když velmi malá, pozitivní část. Charakter vzpomínek závisí i na základním postoji jednotlivce k životu. Pro pesimisty jsou vzpomínky potvrzením jeho názoru, že všechno se hroutí a neustále spěje k horšímu. Pro optimisty jsou potvrzením toho, že člověk by se nikdy neměl vzdávat naděje na obrat k lepšímu, ani kdyby se jeho situace zdála bezvýchodnou.

Pro spokojenější život by se lidská vlastnost – zapomínání – možná měla stát kladnou vlastností, která mnohým dokáže udělat život snesitelnější. Zkušenosti ukazují, že s osobní i historickou minulostí se dokážeme nejlépe vyrovnat tehdy, pokud dokážeme najít přijatelný kompromis mezi ustavičným jitřením starých ran a úplným vymazáním negativních vzpomínek. I když se to možná v některých případech nezdá, ale zapomínání je velmi těžké. Navzdory snaze zapomenout na některé události ze svého života, se to často nedaří. Paradoxně vždy nejrychleji zapomeneme to, co bychom si právě chtěli pamatovat. V konečném důsledku příliš dobrá paměť přináší lidem trápení.

Právě z tohoto důvodu se přestaňme trápit alespoň tím, že stále více a více zapomínáme.